Občas se mi stane, že narazím na tvora, kterýho vůbec neznám. O kočkách už jsem vyprávěla, to jsou dost divný stvoření samy o sobě, ale už jsem si na ně zvykla, i když jim nerozumim a vůbec nechápu, kde berou tu drzost si ze mě dělat srandu, když já mám větší zuby. Ale ty už znám.
A pak kdo z nás je divnej
Stejně tak jsem si zvykla na ptáky. V Praze je jich teda víc, než na venkově, alespoň když počítám ty, co poskakujou po zemi. K některým se můžu přiblížit fakt blízko a pak se rozeběhnout a oni vzlítnou a sednou na zem o kousek dál a je to psina a myslím, že to baví obě strany. A jsou to v podstatě takoví sousedi, se kterýma máme zakopanou válečnou sekeru. Na rozdíl od koček!
I na ty veverky se dá zvyknout, občas na ně koukám z okna a sem tam nějakou nachytám ráno v parku. A pak jsou tu myšky. Neviditelný myšky. Páč ty jsem ještě na vlastní oči nepotkala a podle mě ani neexistujou, protože i když jsem hrabala a hrabala a hrabala, jak mi poradila moje kámoška Azíza, tak jsem je pořád neviděla. Na ty se jednou moc těším, někdy si totiž říkám, že mě Azí tahá tak trochu za čumák.
Ale to co já vám potkala tuhle v noci! Do dneška moc nevim, co to bylo a jak s tím vším naložit. Čuměla jsem na to jak krysařík na vlkodava. Funělo to, dupalo to a když jsem se přiblížila, abych to vočuchala, tak se to zastavilo, stočilo a dělalo, že není. Ale bylo. A pěkně to píchalo. Jak někdo může mít takovou srst? Vždyť se ani nevoblízne!
Chvíli jsem na to čučela, očichávala, pak jsem se šla kousek dál vyčurat, že tohle je jako Krakonošovo, aby bylo mezi náma jasno, že tady končí veškerá sranda a šla jsem udělat bobek. Když jsem se vrátila, bylo to něco fuč.
V pelechu jsem pak ještě asi nanosekundu nad tím setkáním přemýšlela, než jsem vyvalila bok a usnula.
Jo a na závěr musím prásknout, že to taky smrdělo a od tý doby, co jsme to potkali, tak mám pocit, že se mi vrátily blechy! To jsou taky pěkný nepolapitelný potvory, skoro jak neviditelný myšky.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.