To jsme takhle jednou šly do lesa ještě se dvěma mojema kámoškama, který panička hlídala tetám, co odletěly na Srí Lanku. Šla jsem já, gaskoňská modrá honička Bára, která je opravdová francouzská dáma a Kreveta, která vypadá jako Štaflík z toho kreslenýho večerníčku.
Baronka Bára von Čakovice (foto: Zu)
Bára se často chová jako nějaká baronka, páč si třeba nikdy nelehne na tvrdou zem, i kdyby měla spát vestoje. Cejtí každej kamínek, stejně jako princezna v tý pohádce se zelenou kuličkou, co byla schovaná v peřinách. Jen tak se s někym nebaví, hlavu nosí pořád nahoře a k zemi ji dá jen tehdy, když zacejtí stopu. Ona je totiž vyšlechtěná, aby naháněla vysokou. To pak nasaje veškeré vůně vůkol a je schopná při tom vcucnout i mraveniště. A když nasaje vysokou, tak to je pěknej průšvih, páč se v ní probuděj geny nebo co, ztratí hlavu, rozum i poslušnost a rozeběhne se za tou vysokou hlava nehlava.
Krevetka je oproti tomu zas polní běhna a hrabalka, co loví myšky, hraboše a všelijaký takovýhle dvojzubáky. Je schopná vykutat tunel, že se do něj schová celá i s boudou a jako správnej kříženec s předky teriéra má ráda hlínu, bláto a všechny smradlavý věci. Což trochu kontrastuje s tím, že je sněhově bílá. Ale jak mi řikala, tak se úspěšně stará o to, aby ta bílá vidět nebyla.
Černobílé sestry Bára a Kreveta (foto: Zu)
Když jsme vyšly, měla z nás panička radost, neb jsme se držely pěkně pospolu, ukázněně šněrovaly cestu a vrtěly ocáskama. Po nějaký době na mě ale Kreveta mrkla a ukázala směrem k jedný fakt velký kaluži. Asi že se napijeme nebo co. Tak jsem šla za ní, ona ale skočila šipku doprostřed tý hnědý louže a začala se cachtat jak ve vířivce. Vypadala, že si to fakt užívá a volala na mě, ať nejsem srab. Což já teda nejsem! …Občas. Tak jsem skočila za ní a to vám byl teda smrad! Bylo to pěkně uležený bahýnko. Moje nohy změnily barvu na černou, zatímco Kreveta změnila barvu skoro celá. Šly jsme pak dál do lesa, občas Barunka zavětřila a skočila ladným skokem do křoví u cesty a uháněla někam za tou vysokou. Většinou to byl ale planý poplach. Za začátku jsem skákala taky, byla jsem zvědavá, co tam má a taky jsem si chtěla hrát zas chvíli s ní, páč Kreveta strašně smrděla. Ale vždycky mi po pár metrech zdrhla, tak jsem dělala, že očuchávám borůvky, aby si nikdo nemyslel, že jsem tak pomalá a pak jsem se vrátila na cestu. Stejně to je jen kvůli tomu, že má tak dlouhý nohy. Fakt je má dlouhý, až na zem!
Došly jsme do jedný super vesnice, kde byl snad za každým plotem pes a všichni na nás poštěkávali, jaký jsme kočky a ať se stavíme na misku, že zkusej něco ulovit na zahradě. Nejvíc teda poštěkávali na Báru, protože jim ukazovala ty nohy a hned pak na mě, páč jsem vypadala, jak když mám silonky. Na Krevetku moc neštěkali, nebyla vidět. Procházely jsme podél potoka, tak nás tam panička nahnala, ať se trochu omyjeme a neděláme prej pražským psům ostudu. Taky řikala, když nás viděla, že jsme ještě neskončily a že je zvědavá, kdo dneska vyhraje soutěž o největšího hovňouse.
Tři zadky na procházce
V jednu chvíli Bára tu vysokou fakt ucejtila. Uplně ztuhla, oči jí zčernaly a ona zařvala. To je takový jiný štěknutí, kterym dává myslivcům najevo, že má nález a má to v sobě nějak zakódovaný, aniž by ji to někdo učil. Pak vyběhla. Opět jsem se snažila chvíli běžet s ní, ale asi po jednom metru jsem to vzdala. Ona neběhá, ona prostě fakt vystřelí. Takový turbo je. Panička ji začala k sobě volat, ale Bára se dál hnala lesem. Běžela jsem za Krevetou, co jako budeme dělat. Kreveta mě uklidnila, ať nejančim, že se Bára vždycky vrátí a začala očuchávat zem, jestli se tam neschovává nějaká myška. Panička chvíli stála a volala. Nakonec řekla, ať zůstaneme tady na cestě, že nebude hledat tři psy a zalezla do křoví, kam Bára skočila. Byla jsem v tu chvíli opravdu hodně nešťastná. Bára si tryskala někde chroštím, Kreveta zuřivě hrabala myš a panička za křovím pískala na píšťalku. Byla jsem taková celá ztracená a nevěděla, co dělat.
Po chvilce se ale Bára objevila na cestičce, odkud jsme přišly a za ní vylezla panička s jehličím ve vlasech a pavučinou na nose. Měla jsem z toho setkání velkou radost a pořádně ji volízla. Běžela jsem ke Krevetě, abych jí řekla, že se Bára našla, ale ta měla hlavu zabořenu v zemi a vůbec mě nevnímala.
Krevetí zadek
Vyrazily jsme zase kupředu a panička se tak po poslední zkušenosti soustředila na Báru, že uplně zapomněla na mě a Krevetu. Podruhé za ten den na mě Kreveta mrkla a odběhla za křovíčko. Šla jsem za ní, páč jsem byla zvědavá, co to tam má a ano, byl tam! Lidovec. Tohle jsem naposledy zažila s Azí a musim uznat, že Kreveta má opravdu vytříbený vkus. Nechtějte vědět podrobnosti, myslím, že bude uplně stačit, když napíšu, že Kreveta soutěž o největšího hovňouse vyhrála na plný čáře a panička si toho všimla až u auta. Nadávala jak špaček a v hysterii začala oškubávat větve z okolních stromů. Až pak jsem pochopila, že tím chce Krevetu otřít. Což ale tou vánoční větví moc nešlo. Tak nadávala zase dál, že si to mohla aspoň vybrat u toho potoka nebo někde, kde rostou listnatý stromy. Nakonec potupně Krevetu zabalila do igelitu a sterilně ji převezla do Prahy. Celou dobu řídila v rukavicích a čepici, s polostaženym okýnkem a nepustila si ani topení, aby ten smrádek neroznesla.
Hovňous Kreveta a její první místo
Doma pak proběhlo velký praní, mně a Barunce umyla panička ve vaně nohy a Krevetu vzala pěkně celou z gruntu. Řikala, že by ji nejraděj hodila rovnou do pračky, ale bála se, že by s ní pak nemluvila. Ta pračka. Krevetka poctivě držela, což jsem obdivovala, páč já mám z vany trochu vítr a ani nemukla. Pak se mi svěřila, že to holt musí podstoupit, protože tak rychleji páničkové zapomenou, co se všechno událo a ona má víc čistýho místa na kožíšku. Což je prej pro ni výzva. Ještě chvíli mi vyprávěla, jaký špinavý fleky kde všude měla, až si ani nepamatuju, jak jsem usnula. Jen vím, že se mi zdálo o krásný provoněný klobásce, která přede mnou pořád utíkala a já ji nemohla dohonit, i když jsem sebevíc hejbala nožičkama.
Zasloužený odpočinek s umytým hovňousem
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.