To se jednou panička rozhodla, že ze mě udělá nebojácného hlídacího psa. A tak mě vzala na jednu noc pod širák. Do velmi velmi hlubokého lesa. Touhle větou bych mohla i skončit, protože kdo mě zná, tak už asi tuší, jak to vypadalo. A kdo mě nezná, ten o hodně přichází. Ale přežila jsem to a všechno nakonec ohlídala.

Co to tam šustlo???

Z nočního hlídání v lese mám pár poznatků. První je, že venku je v noci fakt tma! Taková, že jsem si neviděla na konec mýho čumáku, což z Prahy vůbec neznám. Druhej, že les je jedno velké strašidelné zvíře, které neustále šustí, praská, vrčí, houká, divně smrdí a chce mě sežrat. A třetí, že dokážu bejt celou noc vzhůru a nezahmouřit oka. Doslova.

Vyjely jsme v sobotu hned po obědě a já začala mít divné tušení ve chvíli, kdy do auta vedle spacáku a karimatky nepřistál stan. To je můj cestovní domeček, ve kterém občas dovolím ostatním přespat. Tak asi budeme spát v autě, pomyslela jsem si… Ano, nic se nezměnilo, jsem stále stejně naivní.

V lese u nějakýho studenýho potoka pak s tetou Míšou našly skálu, pod kterou se dalo schovat a připravily tam dříví na oheň. Samy si vzaly láhev červenýho vína, prej na krvinky. Pff, mně to bylo ale úplně jasný. Měly ji jako berličku, aby se míň bály. Taky to vypily jak když hvízdne a pak spaly až do rána.

Mně nevzaly nic.

Ze začátku to šlo, když ještě hořel oheň. Viděla jsem aspoň dva metry okolo. Neustále jsem se přemisťovala ze strany na stranu, abych zmátla nepřítele a myslím, že se mi to i dařilo. Jak ale oheň skomíral, začaly se ty divný zvuky přibližovat a já pochopila, že situace je vážná. Naléhala jsem, ať okamžitě opustíme naši nevýhodnou pozici, že ji prostě neubráním. Místo pochopení jsem se jen dočkala takových oslovení jako „hysterko“, „poseroutko“ a co mě urazilo nejvíc, tak dokonce „Fifinko“!

Tak už jedeme do Prahy? Potřebuju kakat!

Když jsem pochopila, že se podpory nedočkám, přestala jsem se starat o ostatní a rozhodla se, že aspoň já přežiju. Tady šlo do tuhého. Sedla jsem si na kraj deky, na který spala panička, a poulela jsem oči do tmy. Ani jsem se nehla. Věřila jsem, že si mě les nevšimne a sežere někoho jinýho. Kolem třetí ráno to už bylo dost neúnosný a začala jsem se klepat vyčerpáním. Panička se vzbudila, posvítila na mě baterkou a dostala záchvat smíchu. To asi těma krvinkama.

Vzala mě k sobě pod spacák a řekla mi, ať neblbnu a spim, že v tý tmě stejně nic nevykoukám. Koukala jsem i zpoza spacáku a ani nemrkla. Zadarmo já se nedám! Vydržela jsem to do prvních ranních paprsků a když se najednou kolem rozednilo, mohla jsem se konečně jít vyčurat – ale jen pár metříků vedle – a pak jsem usnula jak špalek.

Když jsme za dvě hodiny vstávaly a začaly balit ležení, běžela jsem k autu jak namydlená střela. I bobek jsem si dovezla až do Prahy. Myslím ale, že jsem na dobré cestě stát se indiánem. Jen bych se předtím potřebovala víc duševně připravit. Stejně tak asi i les na mě. Tak nějak cítím, že na mě nemůže dodnes zapomenout.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Jen co jsem si začala zvykat na vodu a že je mokrá, vzala mě panička na sjíždění řeky Sázavy. No a tam bylo mokrý už uplně všechno, včetně mýho zadku. Hejbal se se mnou celej svět a ještě v noci ve stanu jsem během spánku vyvažovala strany. Ale jinak si nemůžu stěžovat, bylo to celkem fajn. Jakmile jsme zastavili, mohla jsem ožužlávat Carmenku, která se mi vešla skoro celá do tlamy, prohánět Coco a házet oko na Šerinku, která se se mnou nechtěla vůbec kamarádit kromě chvíle, kdy jsem ukradla Carmenčino vepřový ouško.

Moje nová kámoška do tlamičky – Carmenka

Noc ve stanu byla uplně super! Mohla jsem už v sedm ráno všechny vzbudit a pěkně je olízat. Načež mě vykopli ze stanu ven a já vesele lízala v dalších stanech, dokud mě nevykopli ven i odtamtud. Pak už jsem jenom napjatě čekala, až si pujdeme pro lodě. Od té doby se se mnou všechno vezlo a ačkoli jsem si myslela, že mám v dopravních prostředcích vybráno a znám všechny, tak neznám. Bohužel. Dál to následovalo asi v tomto scénáři. Panička vyfasovala singl kajak, hodila si mě dozadu a rozjela se. Oproti ostatním lodím to ale bylo hrozně nízký. Byla jsem asi dva centimetry od vodní hladiny a to mě dost znervózňovalo. Takže jsem kňučela, že chci do lodi k tetám Mau a Míše, který vyfasovaly ‚vydru‘ a měly mnohem vyšší okraje. A protože to jsou hodný tety, tak si mě přendaly k sobě. To jsem zase ale měla daleko k paničce! Moje city byly silnější než já a začala jsem kňučet, že chci k ní. Tak si mě přendaly zpátky. Když jsem ale byla u ní, byly ty okraje zase nízký! Tak jsem začala plakat, že chci k tetám. Tahle hra se opakovala ještě asi čtyřikrát, než je to přestalo bavit a moje kňučení se jaly naprosto otevřeně ignorovat. Rozhodla jsem se, že budu statečná.

Toužebně hledím k pevnému břehu

Moje chrabrost vzala ale za své, když jsme s paničkou sjížděly peřejky, drclo to, bouchlo to, zakejvalo a já prostě vyskočila. Bylo mi jedno, jestli zemřu, už jsem prostě dál odmítala tohle nepsí zacházení. Panička zapíchla loď mezi dva kameny, vylezla z lodi, čapla mě za flígr a hodila si mě mezi nohy. Měla bych jí asi nějak naznačit, že platí teď novej zákon, že už nejsem věc, ale bytost, takže mě nemůže hodit do kajaku jako nějakou houbu na sání vody, ale musí se ke mně chovat humánně! Jen moc nevím jak.

Druhej den jsem konečně byla ve vydře i s paničkou! Nádhera. Jely jsme s tetou Verunkou, která mě nechtěla moc blízko sebe, že by byla chlupatá – jakoby to byl nějakej rozdíl, hehe – a já se mohla konečně toužebně dívat na ubíhající břehy přes vyšší okraje. Ke konci už jsem ale byla tak mokrá, že jsem opět začala plakat a dost jasně naznačovat, že bych jako raděj teda na ten břeh a snažila se paničce vysvětlit to s tím zákonem o psech. Zas to moc nefungovalo. Místo ignorace teď zvolily jinou zbraň a moje srdcervoucí kňučení přehlušily hlasitým zpěvem.

Tak já nevím, co dělám špatně. Ale jedno vim určitě, že vyju mnohem líp než panička s tetou Verčou.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Když jsem byla malá, asi tak čtyřměsíční štěňátko – zcela úmyslně zde hraju slovem štěnátko na city, neb ty moje v tu chvíli nebyly vůbec brány v potaz – nechtěla jsem vlézt do vody ani za zlatýho buřta. Moje máma se mě ale na to moc neptala. Čapla mě za flígr a postupně dostrkávala k vodě, až jsme byly na samým okraji. Pořád na mě poňáfávala, že je to cajk, ať nedělám Fifinku a jdu si aspoň smočit tlapky. A pak do mě žďuchla a byla jsem tam. To bylo první a poslední moje koupání na dlouhou dobu.

Před fešákem Hubertem se vždycky snažim působit hodně sexy

Letos jsem na to šla velmi decentně. Za prvé už nejsem šťěně, ale mladá dáma a za druhé mě to moc neoslovovalo. Bylo to prostě mokrý. Měla jsem několik pokusů, asi dva, ale vždycky se to nečím pokazilo. První byl na jaře, když jsem si u Mácháče hrála s fešákem Hubertem a on se vrhnul do vody. Skočila jsem za ním, protože se mi fakt líbil a chtěla jsem udělat dojem, ale asi jsem byla oslepená jeho krásou nebo co a zapadla jsem do vody na trochu jinym místě. A tam bylo schovaný prkno, co maj rybáři na ryby, takže jsem se bouchla do packy. Au. Zakníkla jsem a po třech uraženě, ale hrdě, odpajdala. Přeci jen jsem se pořád snažila Huberta sbalit. Druhej pokus, někdy na začátku léta, dopad dost podobně, jen tam nebylo prkno, ani Hubert, ale pekelná hloubka. To už jsem neodkráčela tak hrdě, to už jsem byla prostě ráda, že jsem vůbec odkráčela.

Teď jsme ale byly s paničkou na čundru a ona mi zcela úmyslně a dost zákeřně hodila tenisák do vody. Ano! Ten tenisák, se kterym jsem si předtim deset minut hrála a radostně ho oslintávala, byl najednou daleko ve vodě a smutně se pohupoval. Někdo ho prostě musel zachránit. Smočila jsem nejdřív jednu přední tlapku – bylo to pořád mokrý – a po zvolání „Lajko, hop“ jsem tam skočila. Že já se vždycky nechám tak zblbnout!

Ale nebylo to vůbec špatný, v tom vedru se to docela i hodilo, přeci jen jsem už měla trochu zpocený podpaží. A taky jsem zjistila, že mám mezi prstama blány, heč! S nima mi to šlo najednou uplně samo, jen se při tom dost blbě dejchá, jsem ještě takovej trochu zuřivej plavec. Hlavu mám vytrčenou z vody, v očích smrt, v hubě tenisák a funim jak stará labradorka. Takže nejsem zas tak sexy a je vlastně dobře, že mě tenkrát fešák Hubert neviděl.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Včera se to stalo. To kolo, co rok stálo na chodbě a nešlo za boha nafouknout žádnou pumpičkou, bylo konečně nafouknuto! Když jsme jely autem do Kunratického lesa, kam s paničkou jezdíme běhat (teda já běhám, to co předvádí panička, nemá myslim zatím pojmenování), tak se po cestě zastavila u benzínky, vytáhla bicykl a dofoukla mu všechny duše.

Teď je jen otázka, zda panička zabije jenom sebe nebo i mě

Začalo to o víkendu na návštěvě u babi a dědy, kde se rozhodla, že se pojede večer vykoupat k jezeru. Vyfasovala od dědy kolo z roku jejího narození a s ohlušujícím vrzáním se rozjela směr Mácháč. Celou cestu na mě křičela „Lajko néééé!“, to když jsem jí schválně křižovala dráhu, „Lajko joooooo!“, když jsem omylem zabloudila na chodník a „Lajko, tak já nevim, já tě asi zajedu!“, když jsem si stoupla doprostřed cesty. Bylo to docela vzrušující a natolik se jí ten adrenalin zalíbil, že se rozhodla praktikovat tenhle způsob přesunu i po Praze.

A musím říct, že i mě to docela baví, konečně máme nějaký tempo a pořádně se proběhnu. Ale co mě teda dost sejří, je to, když jede z kopce. To vůbec neni fér! To je naopak zas tak rychlý, že si vůbec nestačim přečíst místní noviny. Ani jeden čmuch nedám, takže pak nevim, kterej fešák tam prošel, kdo je v tom, kdo se s kým vyspal. Jsem ráda, že doběhnu paničky kolo.

Ale už jsem našla řešení! Když jsme chodily pěšky, odběhla jsem si na velkou stranu jen jednou za cestu. Teď si to pěkně rozkládám a zatím jsem u dvou dávek, ale věřím, že to ještě vylepším. Není lepší pohled, než jak se panička uhánějící z kopce zastavuje, obrací bycikl, šlape zuřivě nahoru a sbírá můj krásný výtvor. A já si zatím pěkně vočuchávám všechny rohy a zjišťuju potřebné drby.

Myslím, že najdeme společnou cyklistickou rovnováhu a bude se nám to líbit oběma. A já aspoň začnu konečně víc snídat. To aby bylo z čeho tvořit více dávek, kapišto?

BLOG | LAJKA | KOMIKS

A taky drápky. Kvůli nim vlastně to celý moje trápení začalo. Dokud totiž panička neřešila moje drápky a nešla kvůli nim se mnou k paní doktorce, tak by nikdy nedostala takový instrukce, jaký dostala. Do té doby si totiž naivně myslela, že ty velký prsa, co mi konečně narostly a na který jsem náležitě hrdá, a ty svůdné plně tvarované boky, jsou jen důsledkem hárání a za chvíli odezní.

Neodezní, naopak se to prý ještě zhorší. Ano, je to tak, mám falešnou březost. Myslim si, že jsem v tom. Teda aspoň moje tělo si to myslí a připravuje se na krásný malý imaginární žížalky.

Tak takový břišáky, jako měla máma, ještě nemám. Ale třeba taky přijdou:)

A jaký byly ty instrukce? Strašný. Dieta, pohyb a přísné sledování pochodů mého těla. Pohyb mi nevadí, naopak si ho velmi užívám. Už takhle mě každej večer kluci proháněj po psí louce, protože jim vonim a nějak je přitahuju, asi to bude těma svůdnýma bokama a prsama, co mi vyrostly a mám je na celý louce největší. Ale ta dieta? Žádná konzervička, žádnej vývárek, žádný masíčko, nic. Jen granule „pro seniory“! Já, krasavice v rozpuku, musím jíst žrádlo pro staroušky. A mezi sledování pochodů mého těla patří kontrolování růstu mých ňader a zda se mi nenalévají mlíkem. Pokud ano, má mi je panička mazat octem, že si je prej nebudu lízat a tím stimulovat tvorbu mlíka.

Myslim, že je na čase se zamyslet, jestli je lepší bejt holka nebo kluk. Do teď jsem byla pro holku, u kluků mi přišlo dost nejapný, jak slintaj na každou sukni a snažej se očůrat každej vyvýšenej bod v okolí, ale už nějak nemám tu jistotu.

Ale jedno vim jistě, bradavky si octem namazat teda fakt nenechám!

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Myslím, že je na čase vypustit do světa příběh, jak jsem poprvé cestovala v přepravním batohu na skutru. Ne, nebude to veselý příběh. Ještě dnes, když vidím skutr, tak se mi začne houpat žaludek.

Takhle vypadá odměna za traumata z dětství

Začalo to všechno tak nevinně, venku, procházkou a slovy „Pořádně se vyčůrej, vykakej, ať mi tam nic nepustíš“. Kde tam? Vrtalo mi hlavou. „Víš, dneska do práce nepojedeme tramvají“. To mě mátlo ještě víc, zatím jsem poznala jen auto a to nikde v okolí neparkovalo. Raděj bych teda vlak, líbí se mi to drnc drnc, hezky se mi při tom spinká, ale když auto, tak budiž, nějak to přežiju.

Tohle je zároveň i příběh o mojí naivitě. Dá se říct, že tímto zážitkem utrpěla hodně velké šrámy. Tady jsem pochopila, že svět se netočí podle mě, naopak, svět se točí podle toho, z čeho na něj koukáte, a jak rychle se pohybujete. Nebudu chodit kolem horké kaše. Byla jsem narvána do síťované věci, co byla přepravním batohem pro zvířata, panička si ho dala na záda, nasedla na skutr, nastartovala a vyjela. Moc se v něm nedalo hejbat, čumák jsem měla přilepenej na síťce, zuřivě jsem dýchala a modlila se ke všem svatejm kostem.

Jely jsme naštěstí asi jen deset minut, ale stačila jsem se přitom poblejt a dvakrát se v tom omezeném prostoru gymnasticky otočit. Když mě konečně vypustila, hodilo mě to nejdřív doprava, pak doleva, pak jsem udělala pár kroků vzad a pak se poblila ještě jednou. Ale dobrý. To už bylo naštěstí naposled. Když jsme jely nazpátek, tak už se to obešlo bez těchto vedlejších účinků. Co vám budu povídat, žádnej šlágr to nebyl a vypadlo to, že jsem musela v minulém životě fakt zlobit.

Naštěstí panička zjistila, když mě chtěla za 14 dní do batohu narvat znova, že už je mi malej a nevejdu se tam. Rostla jsem jako z vody. Taky jsem měla velkou motivaci růst, protože jinak by mě tam rvala pořád. Ó, děkuji ti, veká psí mámo, že můj táta byl habán a ne žádnej prďola. Tím jsem se tomuto přepravnímu systému s úspěchem vyhla a teď už pláču jen v autě, když sleduju tachometr.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Občas se mi stane, že narazím na tvora, kterýho vůbec neznám. O kočkách už jsem vyprávěla, to jsou dost divný stvoření samy o sobě, ale už jsem si na ně zvykla, i když jim nerozumim a vůbec nechápu, kde berou tu drzost si ze mě dělat srandu, když já mám větší zuby. Ale ty už znám.

A pak kdo z nás je divnej

Stejně tak jsem si zvykla na ptáky. V Praze je jich teda víc, než na venkově, alespoň když počítám ty, co poskakujou po zemi. K některým se můžu přiblížit fakt blízko a pak se rozeběhnout a oni vzlítnou a sednou na zem o kousek dál a je to psina a myslím, že to baví obě strany. A jsou to v podstatě takoví sousedi, se kterýma máme zakopanou válečnou sekeru. Na rozdíl od koček!

I na ty veverky se dá zvyknout, občas na ně koukám z okna a sem tam nějakou nachytám ráno v parku. A pak jsou tu myšky. Neviditelný myšky. Páč ty jsem ještě na vlastní oči nepotkala a podle mě ani neexistujou, protože i když jsem hrabala a hrabala a hrabala, jak mi poradila moje kámoška Azíza, tak jsem je pořád neviděla. Na ty se jednou moc těším, někdy si totiž říkám, že mě Azí tahá tak trochu za čumák.

Ale to co já vám potkala tuhle v noci! Do dneška moc nevim, co to bylo a jak s tím vším naložit. Čuměla jsem na to jak krysařík na vlkodava. Funělo to, dupalo to a když jsem se přiblížila, abych to vočuchala, tak se to zastavilo, stočilo a dělalo, že není. Ale bylo. A pěkně to píchalo. Jak někdo může mít takovou srst? Vždyť se ani nevoblízne!

Chvíli jsem na to čučela, očichávala, pak jsem se šla kousek dál vyčurat, že tohle je jako Krakonošovo, aby bylo mezi náma jasno, že tady končí veškerá sranda a šla jsem udělat bobek. Když jsem se vrátila, bylo to něco fuč.

V pelechu jsem pak ještě asi nanosekundu nad tím setkáním přemýšlela, než jsem vyvalila bok a usnula.

Jo a na závěr musím prásknout, že to taky smrdělo a od tý doby, co jsme to potkali, tak mám pocit, že se mi vrátily blechy! To jsou taky pěkný nepolapitelný potvory, skoro jak neviditelný myšky.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Aneb jak se z hrášku stane hruška… Panička chvíli přemýšlela, že podtitulek bude „Aneb jsem nadržená jak stepní koza“, ale zdálo se jí to málo prozaické vzhledem k tomu, že ve mně pořád vidí to svoje roztomilý štěňátko.

Ale to už vidí špatně. Ze mě se totiž stává velká žena, která chce mít svoje štěňátka a dávám jí to dost jasně najevo. Myslím, že víc najevo to už ani dávat nemůžu. A ona mě pořád neposlouchá. Minule mě vzal za srdce takovej hnědej fešák, až mě musela zdvihnout do náruče a hystericky pořvávat „Jdi pryč. Nech ji. Tu ti nedám.“

Pusť mě za klukama… Bude to rychlý, slibuju!

Všechno to začalo před třema tejdnama. Pořád mě obcházela a říkala, že mám za pár dní narozeniny a že když nezačnu do jednoho roka hárat, že to začne bejt dost podezřelý a budeme muset jít na prohlídku k veterináři. Tomu se říká motivace. Druhej den jsem ztratila poslední zábrany a opustila svoje dětství. Začala jsem hárat.

Nejdřív se to projevovalo dost nenápadně, spíš jen pravidelnou hygienou. Zajímavé je, že mi v tomhle období nechtěla panička dávat omejt svůj obličej, jak jsem byla každý ráno zvyklá. Ze začátku mě to trochu uráželo, ale pak jsem byla ráda, že mi síly zbejvaly na moje záležitosti. Panička taky říkala, že by se tohle období mělo spíš nazvat „s čumákem u zadku“.

Vrchol mě ale teprve čekal. Z malinkýho hrášku, kterej jsem do teď měla tam dole, se stala velká hruška a začala vysílat signály na všechny strany. To byste nevěřili, jak je život v tomhle období těžkej. Teda on by nebyl, kdyby vás někdo pořád nehlídal. Tolik krásy na světě, tolik psů k sežrání! Dostala jsem se dokonce do fáze, kdy jsem házela smutný oko, pomrkávala na každýho štamgasta a prosebně kňučela. Nic nepomohlo. Místo toho mi potupně nandaly kalhotky! Rozkousala jsem je. Počkala jsem, až bude panička v pracovním rauši a pěkně potichu je zlikvidovala. Nebylo to nic těžkýho a nikdo by si toho asi stejně nevšimnul, páč zadek jsem měla v tom období pořád u hlavy.

Teď už to pomalu odeznívá. Všechno se mi tam dole zmenšilo a místo očuchávání každýho patníku mě zas začíná brát běhání za tenisákem. I když velmi pomalu, mám to pořád tak půl na půl. Někdy míček vyplivnu v půlce cesty, abych zjistila, co to bylo na louce za frajera přede mnou. Přeci jen jsem už velká holka a nakrucovat sukně můžu i bez hruštičky, že?

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Za chvíli mi bude rok, jsem vlastně pořád bažant, ze kterýho si ostatní psi dělaj tak trochu srandu, jako třeba Azí, to se ale ve psím světě bere. Nějakej větší problém s tím nemám, taky jim to všechno vrátím, až vyrostu a budu mít stejný zkušenosti jako oni. Nejhorší ale je to, že si na mě dovolujou i kočky! Ne teda všechny, někdy si dovoluju já na ně, ale to jen když jsme ve dvou nebo když honim ty rychlý zrzavý v parku. I když to ale prej nejsou úplně kočky jako kočky, ale drevokocůři.

Karel kontroluje situaci, jestli může domů

Moje máma zcela očividně, ani se to nesnažila skrývat, šikanovala kocoura Karla. Karel bydlel se třema psama, takže Karel byl dost ostřílenej a věděl, že nesmí dělat prudký pohyby. Takže jsem si docela dlouho myslela, že kočky choděj jen elegantně, pomalu, se vztyčeným ocasem. Není to tak. Kočky uměj bejt pěkně rychlý, obzvláště když se k nim otočítě zády a ony vás seknou do zadku a mažou se schovat pod postel. Nebo když vám daj packou facku. Jen tak.

Karel vyrážel na výpravy do obrovskýho vnitrobloku činžovních domů na Vinohradech, kde měl svůj svět. Domů se chodil najíst a vyspat. Psi holt ovládali celý byt. Občas jsem na návštěvě u kámošky Azí a tam to maj trochu jinak. S Azí bydlej kočky dvě. Jeden je kocour Ruby, kterej je takovej kočkopes, páč ho vychovávala Azíza a myslím si, že by si občas i štěknul, kdyby to uměl a druhá kočka je Číra. To je vládkyně celýho bytu, taková šedá eminence. Číru celej den nevidim, ale když už se setkáme, tak to stojí za to. Většinou si ji chci jen očuchat, je to přeci jen pro mě jiný stvoření, ale ona nechce. Nejdřív vydává takový zvuky z břicha, pak začne syčet a pak už si vybavuju jen drápy před obličejem.

Boj o vstup do bytu s tenkou Freyou

Další kočka je Freya, bydlí u mojí druhý paničky, je malá jako kotě a už nevyroste, ale o to má větší výhodu, že se všude vejde. Je tenká, takže když mě provokuje a já se za ní rozeběhnu, je schopná schovat se v takovým tom malým šuplíku na cetky nebo dělat záložku v knížce. A někdy mám pocit, že proleze i klíčovou dírkou. Protože v jednu chvíli je v obýváku, já všechny únikový cesty fakt hlídám a najednou přijde z koupelny! Ale tomu přijdu na kloub, jak by řekla slečna Marplová.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Moje mamka a taťka se měli jako fakt rádi. Hodně rádi. Tak hodně, že i když mamku hlídala pětičlenná rodina, stejně se jim to povedlo. Asi během třiceti vteřin. A samozřejmě v přítomnosti těch pěti lidí. Myslím, že to byl rekord v rychlosti početí. Prostě láska zas zvítězila, Benny a Amy se milovali natolik, že pro ně nebylo překážkou vlastně nic. A strejda Jerry, kterej s náma žil taky, zas ostrouhal nos.

Byl to pro mě hotovej psí ráj, nejenže jsme s mamkou i taťkou byli v jedný rodině, ještě jsem měla osm sourozenců. Páníčkové nám sice říkali devět žížalek, ale cítili opravdu velkou zodpovědnost. Vyvářeli nám, starali se ve dne v noci, pořád měnili podestýlku, uklízeli hovínka, někdy to byla fakt sranda je sledovat. Teda spíš psina. Takže jsem zažila takový to šťastný plnohodnotný dětství. A bylo by to fajn dodnes až na pár věcí.

Krmení žížal

Ta první je moje cestovní premiéra v přepravním batohu na skútru, za kterou se stejně ještě jednou pomstím a druhá když ta rodinná idylka skončila. To mi bylo právě pět měsíců.

Dneska jsem už zase šťastnej pes, užívám si života, miluju drbání na břichu a v podpaží. Mým cílem je všechno olíznout a nejšťastnější jsem, když se mi to povede bez nesmyslnejch povelů jako „Lajko, nelízej“ nebo „Lajko, jen čuchat, ne že to i sežereš“.

Bydlím u parku, kde je spousta kámošů. V okolí je neskutečně stop a vůní. Hotový poklady. Takže mám pořád co číst a po čem pátrat. Někdy najdu i voňavý hovínko. Patří těm fousatejm pánům, co občas spěj na lavičkách. Nevím, proč oni choděj ven jako já, když nemaj paničku, co by to uklidila, ale to mě nějak netankuje. Hlavní je, že tam jsou, voňavé a čekaj na mě. A všechny tyhle poklady mi ukázala Azíza. Je to fakt kámoška.

BLOG | LAJKA | KOMIKS