Houby s voctem

Taky máte občas takovej ten den, kdy to fakt nejde? Já měla ten den tuhle v lese, kdy se panička rozhodla, že mě schová mimo město, neb opět nastalo mé hárající období a ona měla pocit, že je méně pravděpodobné otěhotnět na borůvčí v remízku než na pražské dlažbě. No hádat se s ní nebudu. Víceméně to nic neměnilo na tom, že se ten den ze mě žádnej velkej mykolog nestal.

Málem jsem ho i vdechla

Vyšli jsem si pěkně ve skupince za krásného podzimního počasí na procházku do lesa a cestou potkávali tolik hub, že panička litovala, že si nevzala košík. Aby zabila chmury, jala se mě učit houby sbírat. Začalo to docela dobře, kdy jsem omylem šlápla na hřiba. Nebojte, vyčůrala jsem se těsně vedle.

Panička nadšeně výskla, snažila se mě přesvědčit, abych si to vočuchala a říkala „hledej“ a „to dáš“. Šli jsme dalších pár kilometrů a při každé houbě mě volala a vysvětlovala, co je to za druh a jestli je to jedlý. Jednu houbu jsem nakonec i vochutnala a teda jako fuj, musim říct, že vůbec nechápu, co na tom maj. Možná tak ještě se šunkou nebo slaninou by se to dalo strávit, ale takhle samotný ani náhodou. A nevylepšil to ani ten slimák, co byl schovanej pod kloboučkem.

Slimák na tom nebyl, takže cajk

Pak se to ale stalo! Našla jsem houbu, u které se mi zatajil dech. Byla krásně barevná, puntikatá a nebyl na ní žádnej slimák. Prostě houba jako ze žurnálu. Začala jsem kolem mého úlovku nadšeně poskakovat, aby si mě panička všimla. Běžela hned za mnou a už z dálky volala, že jsem nejšikovnější pes na světě.

To vám byl krásnej pocit. Čekala jsem minimálně mexickou vlnu! A nic. Místo toho nastalo hrobové ticho… A v tu chvíli mi došlo, že jsem to nedala.

Ale nevadí, já se nevzdávám, věřim, že až si pořídíme k Vánocům atlas hub a panička mi bude za dlouhých zimních večerů číst a ukazovat obrázky, tak to dám i s červeným diplomem. A pak se třeste, houbaři i slimáci!

BLOG | LAJKA | KOMIKS