Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně

Když se období říje klonilo ke konci, vzala mě panička do slovenských hvozdů, že možná potkáme ještě nějakýho toho jelena. Bohužel ale jeleni už došli a tak se nastavily vyšší cíle. Že prej pudeme na medvědy. Nakonec jsme viděli jednu slovenskou veverku a jedno štěně salašnickýho psa. Taky slovenskýho, předpokládám.

Ukazuju slovenskýmu dudlíkovi, jak cvičíme jógu u nás v Praze

Jeden by neřek, jak je to Slovensko daleko. Panička mě zakšírovala na zadní sedačku, řekla „vydrž“ a vyjela. Byla to asi nejúmornější cesta mýho už tak docela dost strastiplnýho života. Kníkala jsem zhruba od Humpolce, naplno plakala od Brna a poblila se za Bratislavou. To už mi konečně dovolila jet v kufru, páč psí plachta na sedačky byla jemně poznamenaná. Plachtu sundala a srolovala, batohy hodila na sedačku a já měla CELEJ kufr pro sebe. Nevim, jestli jste někdy viděli kufr u VW passat, ale je to asi jako když vás z garsonky přestěhujou do čtyři plus jedna. S lodžií!

Do hor jsme dojely už za úplné tmy. Pašík se vyšplhal do zhruba 1300 metrů nad mořem, vzduch zřídnul a všichni byli opilí po dvou panákách místní pálenky. To však nikomu nezabránilo naplánovat hned na druhej den velkou výpravu za medvědama. Šli jsme s ujcem na posed do lesa, kde zaručeně medvědi budou, protože tam zatim byli pokaždý, když tam ujco byl. To se s naší výpravou mělo změnit. Seděli jsme jako myšky a přišlo velký lesní prd. Teda vlastně ne, přes palouk proběhla ta slovenská veverka. Pardon, drevokocúr.

Teta Mau na lovu….drevokocúra

Nikomu to ale náladu nezkazilo, z posedu se šlo posedět na jägermeistera a domácí klobásky. A ujco vyprávěl a vyprávěl. Jednu historku za druhou. Kolik už potkal medvědů, jak moc jsou nebezpeční, že nemají přirozeného predátora a jak se jim v revíru přemnožili, protože jsou chránění. Že do lesa už nikdo nechodí beze zbraně. Jak měl jednou namále on,  jednou zas jeho kamarád. Že medvěd napadl houbaře a ten skončil na plastice. Bylo to všechno strašně napínavý a mně se pak celou noc o medvědech zdálo. Něco jako „Setkali se u Kolína“, ale byli větší a neměli ty oblečky.

Další den jsme šly s tetama na túru na horský hřebeny, kde byly kleče a nízký remízky. A taky nádhernej výhled. Místama byl už sníh a zábly mě tlapky. Dvě statečný tety šly napřed a prozkoumávaly terén. U jednoho remízku se zarazily a čekaly, až je všichni dojdeme. Byly v obličeji bílý a skoro nedýchaly. Ukázaly mlčky na remízek a jedna z nich zašeptala „Je tam asi medvěd. Slyšely jsme, jak zamručel.“ Druhá to doplnila „No, spíš to bylo, jako by si krknul, ale kdo ví, jaký zvuky vlastně dělá medvěd.“ Celá výprava ztuhla. Začala rozebírat možnosti. Co asi takovej ukrkanej medvěd může udělat, že už je určitě dávno pryč a jestli se tam někdo pujde teda podívat. Pochopila jsem, že tohle je moje chvíle a se vztyčenou hrudí jsem se jala postupovat do čela skupiny. Během postupu mi začalo bejt v hrdle tak nějak úzko a trochu jsem změnila strategii. Zjistila jsem, že nejvýhodněji mohu bránit celou skupinu, když si stoupnu paničce za nohy a začnu bublat. Tak říká panička mému „krev-tuhne-v-žilách“ vrčení. Bylo to vynikající místo, jako stratég jsem se musela pochválit.

V pozadí inkriminovaný remízek, v popředí chrabrá Lajka

Zrovna když jsem se tak hezky chválila, remízek se pohnul a zavlnil. Uskočila jsem o nohu dál. Zpoza remízku se vztyčil turista v oranžové sportovní bundě, udělal „ehm ehm“ a tak nějak po anglicku odkráčel. Chvíli bylo ticho. Ono k tomuhle neni ani moc co říct. Pak jen panička řekla „Nechci vědět, co bylo to krnutí“ a šlo se dál. Ještě mě stačila poplácat po zádech za moji oddanost.

Takže až pojedete na Slovensko, dejte si bacha na urkaný medvědy, jsou pěkně nevyzpytatelní, můžou vylézt odkudkoli!

BLOG | LAJKA | KOMIKS